"Jsem ve skole na prednasce a premyslim o uplynulem desetileti... Nemohu se nepozastavit nad tim, jak jsme si my dve vzajemne ovlivnily zivot," přišlo mi v sobotu v 11:46 na mobil.

Vzhůru jsem od čtvrt na tři. Nespavost mě trápí už spoustu let, to ano, ale až takhle, to ještě nikdy.

"Když jsem se loni rozhodl pro předčasný odchod do důchodu, bylo nevyhnutelné, aby Helena začala pracovat na plný úvazek, abychom si udrželi určitou životní úroveň.

Před třiceti lety, přestože se to prý nemá, jsem pekla coby nevěsta koláčky na svatbu svou. Tento víkend jsem si to zopákla. A to moc ráda. 

"No někdo mu to ukázat musí a my s Renkou nemáme co," smála se má tchýně, sotva řekla svému synovi, který neví co dřív, neb je zároveň mým manželem, otcem našeho syna,

Polovina prázdnin v prach se obrátila a já ještě neměla dovolenou. Ani na okamrk jsem se nezastavila. Ráno frčím do práce, kde jsem v době prázdnin jen já, školník a Kalamitydžejn.

"Pojedete tam s náma, že jo?"  ptala se mě snacha s prosíkem v očích a já bez sebemenšího zaváhání řekla snad své první leč rozhodné "Ne!"

Vymyslela jsem nový, dokonalý způsob jak bojovat s vlastní prokrastinací. Aplikovat jej začnu v pátek. Nebo v sobotu. Ještě nevím.

Po dlouhé době jsem se včera konečně dostala i do lesa. Tedy, málem mi to nevyšlo, neb prďola, sotva jsem do lesa vjela, počal protestovat a dožadoval se svitu slunečního.