Před třiceti lety, přestože se to prý nemá, jsem pekla coby nevěsta koláčky na svatbu svou. Tento víkend jsem si to zopákla. A to moc ráda. 

"No někdo mu to ukázat musí a my s Renkou nemáme co," smála se má tchýně, sotva řekla svému synovi, který neví co dřív, neb je zároveň mým manželem, otcem našeho syna,

Polovina prázdnin v prach se obrátila a já ještě neměla dovolenou. Ani na okamrk jsem se nezastavila. Ráno frčím do práce, kde jsem v době prázdnin jen já, školník a Kalamitydžejn.

"Pojedete tam s náma, že jo?"  ptala se mě snacha s prosíkem v očích a já bez sebemenšího zaváhání řekla snad své první leč rozhodné "Ne!"

Vymyslela jsem nový, dokonalý způsob jak bojovat s vlastní prokrastinací. Aplikovat jej začnu v pátek. Nebo v sobotu. Ještě nevím.

Po dlouhé době jsem se včera konečně dostala i do lesa. Tedy, málem mi to nevyšlo, neb prďola, sotva jsem do lesa vjela, počal protestovat a dožadoval se svitu slunečního.

Jako malá jsem milovala bajky, pohádky až později. Některé knihy mám doma dodnes. Mezi takové patří i kniha pověstí, jejíž stránky jsou za těch čtyřicet let sice už řádně ušmudlané

Četla jsem dnes na FB, že prý "Láska je jako květina. Nádherná než zvadne." Nemůžu za to, ale v ten okamžik mě bříška mých prstů přestala poslouchat a po klávesnici se rozeběhla

Aneb, pár řádků nejen pro Lentilku a Am. Mimochodem, víte, že v latině dle slovníku ono "leam" znamená "vždy si"? Vždy si, nevím co. Možná že - řekni, připomeň, uvědom.