Po dlouhé době jsem se včera konečně dostala i do lesa. Tedy, málem mi to nevyšlo, neb prďola, sotva jsem do lesa vjela, počal protestovat a dožadoval se svitu slunečního.

Jako malá jsem milovala bajky, pohádky až později. Některé knihy mám doma dodnes. Mezi takové patří i kniha pověstí, jejíž stránky jsou za těch čtyřicet let sice už řádně ušmudlané

Četla jsem dnes na FB, že prý "Láska je jako květina. Nádherná než zvadne." Nemůžu za to, ale v ten okamžik mě bříška mých prstů přestala poslouchat a po klávesnici se rozeběhla

Aneb, pár řádků nejen pro Lentilku a Am. Mimochodem, víte, že v latině dle slovníku ono "leam" znamená "vždy si"? Vždy si, nevím co. Možná že - řekni, připomeň, uvědom.  

Včera jsem si posteskla, jak mi přišlo líto, že Dominik neumí to a to, tak jako sousedovic M. Neumí. On umí jiné rošťárny. Umí dělat, a to včetně zvuku, že opravuje auta. Umí být fest

Někteří lidé jsou mazaní. Hodně mazaní. Ale dřív nebo později se jejich sebemenší podfuck beztak provalí. V takovou chvíli si vždycky vyčítám, že jsem uvěřila. Vybaví se mi ono

- aneb, kdybych tohle četla před třiceti lety, neměla bych dnes blog. Že tomu nerozumíte? Ale jděte, vždyť ve mně se tak snadno listuje. Stačí naslinit prst. 

Pátek. Víkend. A snad i sluníčko. A protože jsem stále v jednom kole, neb maturity, vnuk, výplaty, vnuk, uzávěrka, vnuk, statistika, vnuk, vernisáž, vnuk, i pro tentokrát do placu

- mi přišel před lety e-mailem a pobavil. Dnes, když mám doma i já rok a půl starého mladého vnuka, musím zkonstatovat, že ano - ano, tak nějak to vážně je.