Zahradník nadrženým kozlem, můj sen

Četla jsem dnes na FB, že prý "Láska je jako květina. Nádherná než zvadne." Nemůžu za to, ale v ten okamžik mě bříška mých prstů přestala poslouchat a po klávesnici se rozeběhla tak nespoutaně a odhodlaně, že jsem jim v tom vůbec nebránila. Přece se nebudu prát se slabšími, no ne?

Ti prevíti mí neposední k onomu citátu nestydatě připsali:

"Řekl možná nějaký lenivý kozel, ...kdežto zahradník se tiše usmál, vzal konev, květinu poctivě zaléval, vytrhával plevel, který ji dusil, ...a květina mu jeho starost oplácela - svou vůní, novými poupátky, rozpustilými kapičkami rosy, ve kterých si ráno co ráno sluníčko česalo své vlasy."

...

Je úplně jedno, používáme-li automatickou kresbu či psaní. Pořád jsme to my. Naše myšlenky.

Že pečení holubi nelétají do huby, platí přece všude. Ve vztahu, a to jakémkoli, pak nejvíc. Kdo chce brát, musí taky dávat.

Bříška mých prstů jsou bezprostřední. Zvídavá, a pod peřinou mlsná. Neustále je hlídám.

Měla bych jim tu volnost a svobodu projevu dopřát asi častěji.

Hlavně pod tou peřinou, to dá rozum!