Spoustu fotek mé Osady Havranů má na svém blogu už Irenka, která k nám na Sibiř jezdí za svojí dcerou. Ukázala už i Barbuchu. Kdepak, vy podšívky, vůbec nejde o intimnosti.
Vy neznáte Barbuchu? Ukážu. Mám ji ale podstatně níž.
Tady na mě pesal jeden štěk.
Mezi těmi stromy je stan. A bydlí v něm Standa. I v zimě.
Ať se propadnu do západního Německa, jestli lžu!
Tahle rodinka mi učarovala.
Jiskřičky. Jiskřičky v očích. Jiskřičky na sněhu. To je moje.
Jsou to vlastně malé plamínky.
Ale pšt, nikomu to neříkejte, je to velkej tajem.
Tuhle zatáčku mám ráda. Netuším proč. Dřív tudy vedly koleje.
Železnici nám zrušili v roce 1979. Šíny ukradli Indiáni.
Mám zimu ráda, nemůžu za to. Když svítí sluníčko, mám ji ráda, a basta.
A tohle už je můj živý plot. A vlevo za ním moje zahrada.
Fotila jsem jen mobilem, tudíž kritikou šetřte.
Ale fotila jsem i spešl, např. pro Jejdatojemivěc. Dráty samozřejmě, co jiného.
Mimochodem - proč mám to nebe,
které bylo ve skutečnosti nádherně modré, na některých snímcích spíš zelené?
Ještě jedny dráty. Nemohla jsem se dokochat.
Jak je to pro chlapa, fotím já o stošedesátdevět!
Tudy do Bavorova. Né, tudy z práce.
Čelem vzad, tudy do práce.
A už se zase kochám. A óchám.
Ba i na sluníčko jsem si troufla!
A tohle jsem si nemohla odpustit. Tu čepici.
Ne. Náhodou se mi ta fotka moc líbí. Tak nějak celkově.
A kdo řekne opak, mrsknu s ním na zem a udělám mu válečky!
Ještě pár kochacích.
A jupíí, torzo Barbuchy. Sluníčko už udělalo své, Barbucha taje.
Barbucha zblízka.
Se mi to trochu mázlo.
Tak. A konec řečí, bolí mě zuby.
Pěkný večer, Prdelky. Mám vás ráda.
