Lečo má krátké nohy

Tento týden mě jeden z vás trochu rozhodil. Ne, nemám důvod ho jmenovat. Ani to není nutné, neb dotyčný je velice inteligentní a na stopro se v mých řádcích pozná.

Znáte mě. Říkám to, co mi slina na bříška prstů donese. Neumím lhát. A co hůř - nikdy NEBUDU! Proč bych měla, k čertu, lhát?! To po mně nikdo nemůžete chtít. Na to jsem fakt už dost stará moudrá. Nesmím-li být tudíž otevřená, v pořádku. Nebudu. Nebudu, máte-li s tím problém. Pak po mně ale nechtějte komunikaci žádnou. Nikdy.

Hele. Dvacet let manželství jsem dělala jen to, co jsem musela, ne co jsem chtěla. Dvacet let jsem se hlídala v posteli. Hlídala jsem, co říkám, co dělám, abych nebyla za nymfomanku. Devět let jsem hlídala slova jako "miluju tě", "mám tě ráda", "stýská se mi", "chci se s tebou milovat". Ptáte se proč? Inu proto, že taková slova se prý říkat nesmí.

V srpnu, přesně 11.tého, jsem se podruhé narodila. Já už se fakt hlídat nehodlám. Nemám důvod. Opupínkuj se. Nic špatného jsem neřekla. Pochválila jsem jedny verše. Pochválila! Ne pohanila. A je to špatně?! Moje otevřenost je nežádoucí. Já v poslední době asi už ničemu nerozumím.

P.S. I mně sem chodí moje děti. Čtou mě moje sestry, kolegové z práce, moji rodiče, studenti ze školy, které pak ve škole potkávám, a přesto jsem tu psala o koupi vibrátoru, o venušiných kuličkách, o svých pocitech, snech, o smrti paní Hodné, o svých předtuchách.

Sakra lidi, kdy už konečně pochopíte, že když lžete svému okolí, lžete nejvíc sami sobě. Ne jim. Ale sobě!