Živote zpomal, nestíhám!

Někdy v dubnu jsem se tu zmínila o nehezkém zážitku, kdy měla má nejmladší sestra co do činění s kriminálkou. Ne, ne vlastní vinou! Od té doby uteklo skoro půl roku. Letí to, letí. A sestra se svými dětmi bydlí u mých rodičů. Má svůj byteček. V něm měsíc nová okna. Vyštukováno. Vymalováno. Minulý týden jsem jí pomáhala pokládat nový koberec. Ne, paní doktorko, fakt jsem nic těžkého nezvedala. Já jen dohlížela.

Byly jsme tam samé ženské - já, Lucka a mamka ... později dorazila ještě i Katka. Robin šel dolů k dědovi a Natálka (ano, správně, máme v rodině Natálky dvě) si hrála vedle v pokoji. Stěhovat s naší Luckou nábytek, to je tedy věc. Ona se pořád směje. Všemu. A to je pak opravdu legrace, držíte-li těžkou skříňku - každá z jedné strany, a Lucka se začne smát. Dá rozum, že se začnete smát taky. Držet těžkou skříňku už pak ovšem jaksi nelze. Skříňka jde k zemi. Stěhovaly jsme dlouho. Hóódně dlouho. A když už i malá Natálka zavelela: "Holky, tak dělejte!", smály jsme se tak nějak bez ustání všechny, neb holkou ta malá prťavka nazvala i babičku. Kdyby tu bývala byla i Terka, smály bychom se ještě dnes. S holkama je legrace. Jsou jako moje vlastní.

Včera měla Lucka soud. Jednání ohledně dětí (bývalý manžel, který s dětmi nejel ani jednou k doktorovi, nestaral se o ně, je najednou chce do své péče, a jde si za tím tvrdě!) a pak frčela na odpolední. Práce tu není a tak, aby měla alespoň nějakou korunu a dětem dala vše, co potřebují, dělá na tři směny v České Lípě. Tři směny! Nebydlet u rodičů, nevím, jak by to zvládala. Robin chodí do páté třídy, Natálka do školky. Jak dopadl soud, jsem se od Lucky tudíž dozvěděla teprve dnes. A mimo to i jednu skvělou hlášku, kvůli které vlastně všechno tohle píšu.

Doma mám malé kotě, včera si tu s ním Natálka hrála a od té doby prý o ničem jiném nemluví, než o koťatech. No a dnes ráno se strojila do školky. Nevím, co přesně provedla, jak zlobila, co udělala, ale prý babičku prostě zlobila až tak moc, že z milé babičky vylítlo: "Když nebudeš hodná, nepohladíš si koťátka, až se Leošovi naroděj!"

Rozumějte, Leoš je kocour mých rodičů. Kocour! A tak mě napadlo, jak je ta moje matka vlastně mazaná. Inu. Člověk se učí celý život.

Jen doufám, že si tu větu Natálka nepřetočí k obrazu svému a nebude dupat: "Budu hodná, až bude mít Leoš koťátka!" ... Přeci jen, je to ženská. Prťavka, ale ženská!