Aktivní huba, holé neštěstí

Tak jsem tomu zase dala. Čemu? Nastíním vám situaci.

On a Ona. Pohoda. Klídek. Těšení se. Pěkné chvilky. Orgasmus za orgasmem.

Pak se cosi stane, do dnes nevím co, a po období slunečném nastává deštivo, chlad, inverze. Ticho po pěšině. Ano, ticho. On prostě zaleze do svého brlohu a nekomunikuje. Proč? To ví jen Matrix.

Naštěstí, stejně jako je tomu v přírodě, i tady, po období ledovém, nastává jaro a léto. Na pár okamžiků. Na pár malilinkatých okamžiků. Na 69 sekund. Ba ne, bylo to delší. Sluníčko svítilo rovných 69 minut. No, a to bych nebyla já, abych to slunečné období nepokazila. Čím?

Nevím. Zřejmě obyčejnou radostí. Svojí upřímností, otevřeností, bezprostředností? Inu - svou hubou aktivní!

K čertu, co jsem zase udělala špatně?! Co dělám špatně? Výčitky nesnáším, tudíž nikdy nic nevyčítám, všechno mlčky přecházím. Na nic se neptám. Nevolám. Nenaléhám. Netlačím. Nevydírám. Neurážím. Neponižuju, neb to nesnáším.

Naopak mám prostě radost, když vyleze sluníčko. Usmívám se a užívám si to. Je špatně, že svou radost dávám i najevo? A proč? Nesnáším ty pokrytce čím dál tím víc. Nesnáším lidi, kteří mají na obličeji masku a u kterých nikdy nevíte, na čem jste. Nesnáším lidi, kteří mlčky vyčkávají a mozek jim šrotuje plán, jak vás seknout do živého. Seknou, stáhnou ocas mezi nohy a opět zmizí kamsi pod šutr, odkud vás opět jen mlčky pozorují, aby mohli opět jen seknout, protože vás jednoduše jinak oslovit neumí. Nedovoluje jim to jejich druhé Já.

Neumím být taková. Jsem jiná. Zvláštní je, že i On u mě právě tuhle moji vlastnost dříve obdivoval - že jsem jiná. Že jsem upřímná a že říkám věci tak, jaké jsou, přestože tím nechtěně někdy třeba i ublížím. Neumím lhát. Neumím se přetvařovat. Umím být jen veselá a radovat se, že i On má dobrou náladu a že se po půl roce usmál.

Měla jsem radost. Obyčejnou radost a dala jsem ji najevo. Neumím být héérečka a dělat fóry pro efekt.

Výsledek? Opět ticho. Deštivo. Plískanice. Zima. Mráz. Kam se ptáčku, kam schováš?

Proč muži nemluví česky? Ne, zeptám se jinak. Proč muži nemluví?

Aby se neshodili? A to jim nevadí, že jsou tím pádem (možná i neoprávněně) za studené rampouchy, za zákeřné bestie?