Koho játra jíš, toho píseň zpívej

V poslední době vařím pro sedm lidí. Snažím se tudíž vymýšlet si jídla, která nejsou složitá, pracná, a která mi pozřou všichni. Ne každý totiž všechno smí a sní. A to se pak fakt "úžasně" vaří, to mi věřte.

V sobotu jsem jim pusy zacpala polévkou gulášovou a pak právě, již v předešlém článku zmíněným, pangasem na zelenině. Nechybělo ani pivo, to dá rozum! Už jsem si Péťu, Katčina přítele, vycvičila tak (v případě, že pivo na stole není), že stačí říct: "Péťo, máš mínus" a milý Péťa vystřelí jako šíp, aby stál během 69ti sekund zpátky i s lahví piva. Někdy není tak špatné být něčí "tchýně".

V sobotu jsem i pekla. Dva plechy kynutého koláče s tvarohem, meruňkami a drobenkou. Zaprášilo se.

Včera se mi nic nechtělo. Ale už od rána jsem stála v kuchyni. Polévka bramborová klokotala v řádně velkém hrnci. (Nakrmte sedm statečných! To fakt není sranda.) A ve dřezu se na mě culila rozmražená drůbeží játra. Jsou jídla, která vařím často. A pak jsou taková, která mi nechybí, a nevidím tudíž sebemenší důvod je do jídelníčku zařazovat. Jenže. Někdy není zbytí. Ku smůle strávníků.

Osmahla jsem si na kostičky nakrájenou slaninu, přihodila najemno krájenou cibulku. Krásně to vonělo. Ovšem na Babicu ani na Itala nemám - mám malou kuchyň (krcálek 3mx3m). Jater bylo víc než dost. Ale byla jsem statečná. A dusila. A dusila. V průběhu dušení jsem dělala okurkový salát. Ten miluju! Dokonce skoro stejně jako větrník, a to je co říct. Následně jsem vařila rýži, která neměla chybu. Rozsýpala se jedna báseň. Ovšem játra. Játra mi nevoněla a tudíž jsem je moc nesledovala. Stane se.

Prostřela jsem stůl. A nechápala, tak jako každý víkend, proč všichni výrobci nádobí dělají veškeré sady nejvýš pro šest lidí, když já vařím pro lidí sedm!

Po té, co jsem byla s nedělní tabulí spokojená, vrátila jsem se do kuchyně. "Pro Matrixe, játra!", zděsila jsem se a zároveň otvírala okno. Provedla jsem revizi omáčky, zahustila ji, osolila, opepřila. Ochutnala. A patřičně se zašklebila. Ale jo, jíst se to dalo, ale já chtěla něco "spešl". Inu trubka!

Jatýrka vypadala dobře. Jen jich bylo na můj vkus pořád moc. Nemůžu za to. A tak jsem se uchýlila k zločinu. Slabším jedincům proto nedoporučuji v četbě pokračovat. 

Popadla jsem ponorný mixér a vnořila ho do té, v tu chvíli ještě, omáčky. Stačilo pár nanosekund. Určo jich nebylo ani 69. Výsledek? 

Polévka chutnala všem. Tchýně si pomlaskávala nejvíc na houbičkách. Okurkový salát voněl po celé jídelně. Rýže se naparovala v míse a hlásala světu: "Jukejte, jaká jsem!" Ba i pivo bylo na svém místě. 

A do toho všeho jsem já nahrála na smeč své milované a slušně vychované dceři. Čím? Tím, že jsem. Že existuju. A že nemám ráda játra! Nesla jsem z kuchyně do jídelny "omáčku" a tvářila se patřičně tajemně, ale jim to snad vůbec nedocházelo.

Katka mezitím všem úhledně nandala rýži. Podala jsem jí tedy hrnec a naběračku a se ztaženým zadkem se snažila zmizet ze scény.  Katka nezklamala. Je to prostě dcera své matky. Geny sú swiňa.

Jukla do hrnce a zaperlila: "Mami, tak to dáme do formiček a nemusíme kupovat paštiku!"

Načež všem ostatním spadly brady.

Jejich chuťové buňky ovšem zřejmě emigrovaly a tak se všechno snědlo. Jen Filip se pořád smál. Netuším čemu. Ale pořád se řezal.

Tedy - všechno, ale játra fakt ne!   ... Ještě mě máte rádi?

Pěkný den, Prdelky moje. Dnes mi vaří školní jídelna!