Duch Cit, duch Cát

Od pátku ležím. Ta mrška chřipka se do mě asi zamilovala či co a opět zaskočila. Zřejmě se jí zastesklo. Ba i slzičku uronila. Viděla jsem to!

V pátek tu byla Irenka. Sotva odešla, opravdu jsem se zašnorchlovala pod deku k televizi. Filip pracoval v garáži. No, kdyby jenom v garáži! Ten chytrolín kapotáž z motorky koupal v MÉ vaně! To byla asi poslední ťafka, kterou jsem potřebovala.

Po té usedl k počítači a rochnil se na netu. Já sledovala, myslím, Ulici a on jen tak v trenkoslipech monitor. Najednou jsme oba zpozorněli a oba jako jeden muž mlčky sledovali Mikeše. Našeho nejstaršího kocoura, který seděl kousek ode mě a upřeně zíral směrem do jídelny. Syčel. Prskal. Ježil se.

"Mami, vidíš ho?" zašeptal Filip a v jeho hlase byla slyšet bázeň.

"Jo", odpověděla jsem a z kocoura nespouštěla oči.

Mikeš, jako když do něj střelí, najednou vystartoval do jídelny. Zuřil, prskal, a kousal Něco. Pral se s tím. My s Filipem ani nedýchali. Mikeš najednou zmizel pod kobercem. Jednoduše se pod něj zavrtal.

"Mami, mám úplně husí kůži", ukazoval mi Filip své chlupaté nohy. "To už tady máme zase duchy?!"

"Jo", nezaváhala jsem ani na vteřinu, "jenom jsem nečekala, že Mikeš bude takhle řádit."

Po chvilce Mikeš z podkoberce vylezl a vrátil se ke mně. Jedno konkrétní místo na koberci ovšem ze zřetele nespustil ani na okamžik.

"Na tohle nemám", rezignoval Filip. "Mikeši, pojď ven!"

Filip otevřel černému kocourovi dveře a Mikeš, velkým obloukem se onomu místu na koberci vyhýbaje, pomalu odkráčel na chodbu.

...

Otevřenými dveřmi v tu samou chvíli vběhl do místnosti Mourek.

"No skvěle. Střídání stráží", smála jsem se.

Smích mě přešel, když se celé představení opakovalo. Mourek si sedl kousek ode mě, upřeně sledoval konkrétní místo na koberci v jídelně a prskal.

"Mami, co to sakra je?!", ježil se už i Filip.

Mourek se tiše plížil k neviditelnému nepříteli a stejně jako Mikeš i on na vetřelce zaútočil. Před našimi zraky se pral s Čímsi a i on chtěl to cosi nacpat pod koberec.

...

Už aby bylo jaro.

Jdu si zase lehnout. Zítra bude náročný den. Jdu na mamograf.

P.S. Už 69 vteřin svítí sluníčko!

Miluju   nesnáším svoje poslání! A už mě nebaví mlčet o těchto věcech jenom proto, abych nebyla za blázna.