Věříš v život po porodu?

Dušičky. Památka zesnulých. Tak proč si tak trochu nezafilozofovat, ne? Třeba o tom, o čem se spolu baví dvě ještě nenarozená mimina, dvojčata.

• Věříš v život po porodu?
  
• Jasně, po porodu musí něco být. Možná jsme tady hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude potom.
  
• Blbost! Žádnej život po porodu není. Jak by podle tebe, prosím tě, vypadal?
  
• To nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Možná, že budeme chodit po svých a jíst pusou.
  
• To je přece nesmysl! Chodit se nedá. A jíst pusou? Jak tě to napadlo? To je směšný. Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučenej, vždyť pupeční šňůra je už teď hodně krátká.
  
• Ale ne, určitě něco bude. Jenom asi bude všechno trochu jinak, než na co jsme si tady zvykli.
  
• Ale prdlajs, odtamtud se ještě nikdo nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic jinýho než vleklá stísněnost v temnu.
  
• No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale určitě uvidíme mámu a ta se o nás postará.
  
• Mámu? Pche, tak ty věříš na mámu? No to je gól. A kde má podle tebe jako být?
  
• No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom přece vůbec nebyli.
  
• Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasný, že žádná není!
  
• Nene, někdy, když jsme potichu, přece slyšíme jak zpívá, cítíme, jak nás hladí. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás teprve čeká, potom, po porodu.

Napadlo mě, že by se nějak podobně spolu mohli bavit třeba i spermie. Jsou také v uzavřeném prostoru a také nevědí, do jaké KAM jdou (ne, to slovo opravdu nepoužiju). Ale většinou přežije jen jedna.
Spermie se určitě baví o něčem jiném. Určitě jo.
Mají to těžké. Jsou to vlastně takové malé jepice.
Jepičky. Jepičky do, ne, ne to slovo fakt neřeknu, nepřemlouvejte mě.
Pěkný den, Prdelky.

To o spermiích je samozřejmě jen na odhlečení!  Jiná už asi nebudu.