Tak tedy ten Štědřenec

Jako malá (do svých šesti let) jsem po většinu času pobývala u své německy šprechtící prababičky. Bydlela v malém domku poblíž lesa, kousek od kamenolomu. Jedněmi z jejích sousedů byli babička a děda Jitky. Jitka, holčina asi o čtyři pět let starší než já, jezdívala do Mistrovic každé prázdniny. Hodně jsme se spolu nablbly. Nejčastěji jsme byly princeznami. To babičku vždycky braly mdloby, neb jsme kytkami a starými záclonami ověnčily višeň a usídlily se na ní. Višeň byla naše království.

Když jsem začala chodit do školy, bydlela jsem už jen doma. V tom samém roce prababička zemřela.

Bydleli jsme v obecním domě, ke kterému patřily tři rozlehlé zahrady. Jednu z těch zahrad hlídal viadukt. On je tam tedy dodnes, ale určitě v něm děti netropí to, co jsme se v něm navyváděly my. Měl krásný mužný hlas. Takový ochranitelský. To si prostě stoupnete pod klenbu, zavoláte a viadukt vám odpoví. Jsem praštěná zřejmě už od malička.

Na jedné z těch zahrad, přesně uprostřed, rostl mohutný keř. Štědřenec. Patří mezi nejjedovatější keře. Vždyť říkám - jsem praštěná. A právě onen Štědřenec mi nahradil babiččinu višeň. Byl mým královstvím. V jeho větvích se hezky sedělo.

...

Teď se mi vybavila jedna příhoda, o které vám musím špitnout. Tudíž posléze.

P.S. Štědřenec na obrázku není ten můj. Je to jen obrázek z netu. Já vlastně ani nevím, jestli ten "můj" ještě žije. Už jsem tam dlouho nebyla. Hodně dlouho. Nemám na ten dům, krom Štědřence, zrovna dobré vzpomínky.