Teď

"Ty už zase hlídáš?" rozťalo včera naše rozpustilé dovádění hlasité zvolání mé mámy, která stála u dveří v kuchyni, zatímco já v obýváku lumpačila s vnukem.

"Hlídám. A užívám si to."

...

Minulý týden jsem malému koupila nafukovací autíčko. Člun. Jak prozíravé.

Já mu ho ovšem nekoupila na vodu. Já mu ho koupila na sezení a lumpárny.

Ještě pořád totiž nesedí naprosto bezpečně, má nárok, vždyť sedm měsíců mu bude teprve za týden, proto se mi tahle "židlička" zalíbila na první pohled, neb skácí-li se v ní řidič malého vzrůstu, dopadne do měkkého.

Lumpačili jsme. A když už to vypadalo, že má dost a mohl by znaven usnout, šla jsem si napustit vanu.

Usínal. Ale neusnul. Naopak začal pokňourávat a vrčet.

Co s ním? Co teď?

Z vany na mě rozkošnicky pomrkává horká voda a já nerozhodně přešlapuju u postýlky.

"Tak pojď, půjdeme se cachtat spolu," usmála jsem se a z postýlky ho vysvobodila.

...

Svlékat ho na úzké pračce, mám už natrénované. Vlézt s ním do vany taky, už jsme se spolu koupali kolikrát. Ale vylézt z vany s ním na ruce? To ne. Pokaždé mi s ním do osušky někdo pomohl.

Sedět neumí. Položit ho do té hluboké vody, byť jen na vteřinu než vylezu já, nemyslitelné! Přejít ve vaně ze sedu do stoje s vnukem v náručí, tudíž bez pomoci rukou, neproveditelné.

Cítila jsem se jako ježek v kleci. Rychlý šíp nikde.

Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než vanu zkrátka vypustit a chviličku vyčkat. 

Voda zmizela. Já vylezla.

A Dominik se plácal na suchu jako kapřík. Ale jen chviličku, fakt.

Poté jsem ho opět na té úzké pračce oblékla, v obýváku nakrmila a uložila do postýlky.

Ještě chvíli jsme lumpačili.

Chvíli.

Okamžik.

Oka mžik, který se už nikdy nebude opakovat.

Včera už není. Zítra ještě není. Je jen Teď.

Teď.

Teď.

Teď.