Tři Dé

Když jsem v lednu posmutnělé radioaktivní Evičce slíbila, že jaro bude letos o měsíc dřív, tudíž už 21. února na Pátkovy narozeniny, věděla jsem, že nelžu.

Je krásně.

Sluníčko svítí. Ptáci štěbetají. Cyklostezka ležící hned za naší zahradou je věčně plná.

A těch lidí co jezdí bez helmy! S kočárkem chodím proto všude jinde, jen ne po cyklostezce.

...

Dominik roste jako z vody. Do kočárku už se téměř nevejde a pořád brebentí. A nespí.

A takové to bývalo hodné miminko! Sotva lehnul, usnul.

A teď?

Nespí. Kouká a pořád povídá a rozhazuje přitom ručkama jak nějaký inženýr. Na kolemjdoucí dělá "baf!" a směje se na celé kolo.

Včera jsme šli kolem obory. Snažila jsem se i fotit. S tím, že vám dám hádanku, co to je za zvířata, ale ukázat Dominikovi mobil, to je stejné jako mu ho rovnou dát. Takže fotka je špatná a jen jedna.

Ale stejně. Poznáte, co se nám tu pase?

...

Po pár kilometrech chůze, na takové samotě - kousek od bývalého nádraží, jsem šlapala do pořádného kopce.

Už už jsem byla téměř na vršku, když v tom mi za zadkem zabrzdily dvě obrovské dogy. Krve by se ve mně nedořezal. A mít plenu, tak si snad s klidem i učůrnu.

Dvě dogy následoval malý chlapeček, kterého jsem viděla naposledy před čtyřmi lety při Vítání občánků. Já ho tehdy pokládala do kolébky.

Tatínek se mu oběsil. A jeho strýc před pěti lety rozsekal pár lidí mačetou.

Chlapeček má Downův syndrom (kruté boží mlýny) a včera se s námi chvíli kamarádil.

Dokud jsem si s ním povídala, respektive já mluvila, on mlčel, byl v klidu. Klidné byly i dogy.

Jakmile jsem se s ním ovšem rozloučila a chtěla jít dál, počal na mě křičet "ne!" a obě dogy se rozštěkaly.

Jedna mu štěkla přímo u hlavy a on se rozmáchl a ubalil jí přes čumák takovou ránu, až jsem zalapala po dechu a s napětím čekala, kdy se oba psi vrhnou na mě a na kočárek.

Nevrhli.

A tak jsem Vojtíškovi, tak se ten chlapeček jmenuje, slíbila, že s Dominikem zase přijdeme a zkusila udělat krok. Pak druhý.

Nekřičel.

Řekl něco jako "tak jo, ahoj" a díval se, jak odcházíme.

Dogy stály po jeho bocích jak nějací bodyguardi a už si mě vůbec nevšímaly.

Celou cestu domů jsem pak Dominikovi opakovala: "Klidně zlob. Zlob, jak budeš potřebovat. Hlavně buď vždycky zdravej!"

...a myslela jsem to naprosto vážně.