máhítsen

"Proboha, v kolik jsi vstávala?" třeštila na mě své oči v neděli brzy ráno, a to hned mezi dveřmi, má tchýně. "Ve čtvrtek."

Sice chvíli trvalo, než jí došlo, jak to myslím, ale došlo.

Nelhala jsem.

Opravdu jsem vstávala ve čtvrtek a spát šla v neděli. Do postele jsem se těšila jako už dlouho ne. A ještě víc do práce. Že si snad jako konečně kapku odpočinu.

Prdlajs. Ti syčáci tu po mně vyžadují práci.

...

Vysněnou kuchyň počal mi montovat pán ve čtvrtek ráno. Po pár hodinách bylo nad slunce jasné, že i on se narodil v Rybách. Nevím, co jsem komu udělala.

Celé dva dny jsem v kuse musela poslouchat: "Ty vole, se z toho pos*ru. Ten Obláček je debil, vždyť to takhle nejde. Se z toho pos*ru." A tak pořád dokola.

"Ty vole, se pos*ru! Dva si něco dohodnou, ale postavit to musím já. Ty vole, se pos*ru, tak je to pokaždý!"

Celý čtvrtek. Celý pátek.

V pátek v cca 16:69 pán konečně vystřelil a já mohla začít uklízet. Umývat. Třídit. Rovnat. Vyhazovat. Vytírat.

V neděli ráno jsem měla umytá už i okna, vyprané záclony. Proto ono zděšené "Proboha, v kolik jsi vstávala?"

...

Na jedné z rohových skříňek si okamžitě ustlal Dominik a že prý tam bude spinkat.

I mně se líbí. Líbí.

Aby taky ne. Za ty nervy.

A ty peníze! 

...

A takhle šikovnou mám kamarádku.

Díky, Ivčo. Dort neměl chybu! 

Jo, a ten nadpis? Ne, nehráblo mi. Ještě ne. Jen mě zkrátka žádný trefný nadpis nenapadl. 

Stačí ho číst odzadu.

Nestíhám.