Děti jsou radost

- říkával můj táta a měl pravdu. Děti jsou jako pole neorané. Co zasejete, to sklidíte. Děti mám dvě a na obě jsem pyšná.

Vnuka mám jednoho. A nejsem s ním vždycky jen já, jak to možná vypadá. Někdy s ním je i švanda.

Tak třeba o víkendu.

Vedro na padnutí, co chvíli proto tahal kohokoli, kdo se namanul, do bazénu. Byl v něm prakticky celý den.

Mně už se nechtělo, neb mě pořád drtí onen Moribundus, proto jsem ho nasměrovala k dílně - k dědovi.

"Dědóó, pojď do bazéénu, ...plošíím," žadonil Dominik, leč marně. Děda jaksi preventivně ztratil sluch.

Když dědu neobměkčil ani po pěti minutách, vyšel smutně z dílny, půl minutky přešlapoval na místě a najednou, jako by měl u prdelky ohýnek, vykřikl ono obávané, v poslední době velmi užívané, "Mám nápad!"

Maličko mě to vyděsilo, ale i pobavilo ...a natěšilo. Co asi zase vymyslel? Je mu dva a půl roku, ale je pořád mezi dospělými ...a je to znát.

Mlčky se vrátil do dílny. Zezadu se jako ta myška připlížil až k dědovi, nahodil spiklenecký kukuč, museli byste ho vidět, ...ba i obočím ten rošťák zaflirtoval pohyboval, pravou rukou plácl dědu po zadku a laškovně zašvitořil: "Jdeme do bazénu, Pldelko!"

Načež dědovi v momentě odpadlo nářadí od ruky, asi nějaké kouzlo či co, a za hurónského smíchu zamířil k bazénu.

Ještě večer si pod vousy pořád dokola mumlal: "Pldelko!"