Jak se do ložnice volá, tak se pinďour ozývá

"Reni, můžu si u vás v ložnici do zítřka schovat dárky?" ptala se mě asi tak před měsícem snacha. Dárky jsou v té ložnici pořád. Inu, některé zítřky s novým ránem zřejmě nepřijdou.

Nevadí mi to. Na mou duši. Do postele sice skáču přes překážky jako srnka trabantem sražená, ale když usínám, cítím se jako Ježíšek.

A co hlavně, mám opodstatněný důvod do té ložnice zavírat dveře, ...které jindy nezavíráme. Takže když neustelu, není to vidět.

Proto vám to ale neříkám. Ty schované dárky mají na svědomí daleko víc.

To bylo tak.

...

"Ahoj. Donesl jsem ti náhradní baterku," povídá v sobotu dopoledne můj táta a opravdu mi tu baterii do videokamery, kterou mi půjčil, abych mohla Rozárku natáčet, podal.

"Dáš si čaj?" ptám se a automaticky napouštím vodu do konvice, když v tom se otevřou dveře a v nich snacha s vnukem. "My bychom si taky dali kafíčko."

Bylo něco po desáté, začínala jsem být nervní, že ještě nevařím oběd, ale manžel ještě spal a to mě kapku uklidňovalo.

Během popíjení čaje a kafe dorazil i syn.

Napouštím do konvice další vodu a z obýváku slyším, jak Filip naoko šeptem ponouká Dominika: "Domí, jdi probudit dědu."

Zmůžu se jen na rychlé: "Ne!" a očima důrazně ukazuju na dveře, které nejsou přeci zavřené náhodou, ale proto, že tam jsou dárky pro Dominika.

Filipovi to okamžitě došlo. Nicméně Dominik, který je pro každou špatnost, u dveří už stál a pokoušel se je otevřít.

"Domí, tak ne, nechoď tam," snažil se Filip zachránit situaci.

"A proč?" ptal se právem zmatený Dominik.

"Protože si tam děda hraje s pinďourem," řekl Filip bez sebemenšího zaváhání, naprosto přirozeně, v klidu, a dle výrazu jeho tváře mu váha právě vyřčených slov evidentně docvakla se zpožděním dvou sekund.

Že jsme se všichni smáli ještě i večer, asi říkat nemusím.

...

Jak říkám, jedna chvilka s dětmi - k nezaplacení!