Podvlíkačky - tlumič vášní

Spadla mi brada. Ano. Poštěstilo se mi konečně vidět, jak to vypadá, když má chlap strachy zadek stažený tak, že by ním mohl louskat ořechy, sotva se na něho jeho manželka zle jen podívá.

V úterý jsem volala do jedné firmy. Podotýkám, že jsem tam volala po DVOU letech! Volala jsem na pevnou linku, na kterou denně volají desítky lidí. Volala jsem tam ohledně financí. Telefon zvedla slečna, já se představila, pozdravila a řekla, že chci mluvit s tím a tím.

Přišel. Mluvili jsme spolu asi 69 vteřin. Ani o sekundu déle. Mluvil se mnou úplně v klidu, normálně. Přirozeně. Bez kapky nervozity. Ani já ani on jsme neřekli nic osobního. Na mou duši. A přesto mi po tomto, z mé strany zhola nevinném telefonátu, přišla smska následujícího znění:

"Kolegyne na me v prodejne vola - zase nejaka zenska, ktera se neumi predstavit, a vedle telefonu sedi manzelka se synem a z druhe strany mama. Uzasna situace. Ty pohledy hovorily za vse. Fakt ti dik. A jestli te porad zajima, jak se mam - tak ted nasrane."

Nechápala jsem. Fakt ne. Nechápala. Co jsem jako provedla?! Volala jsem do firmy, kam denně volají desítky lidí!

Pochopila jsem. Včera!

Ráno u mě v kanceláři byla jedna kolegyně a řešily jsme co jiného než finance. Najednou jí zvoní mobil a já slyším: "A co jako? Jen jsem tam tudy projížděla. Po veřejný silnici!"

???

Nedalo mi to a zvídavě jsem špitla: "Pavel?"

"Ale prdlajs. Vlaštovičník. Ten starosta. Prosím tě, on mi volá, jak to že jsem mu neřekla, že jsem na křižovatce potkala jeho ženu. Chápeš to?!"

...

Chápu. Včera jsem pochopila!   Bábovka.  Starosta.

Na lidi dělá bu bu bu, ale doma dřepí v koutku a kňučí, jakmile jeho žena jen sykne.

...

Proč jezdit po silnici, vždyť pole zeje prázdnotou!

Proč volat na pevnou, stačí přece otevřít okno - vyjde to nastejno...

Proč chodit v krátké šukni, venku je beztak zima.

...

Buďme k nim shovívavé. Berme přece ohledy! Mají to těžké. Jsou to čudáčci ťutínci.

Někteří. Naštěstí jen někteří.