Ze šuplíku

Pátek. A protože chč*je a chč*je, jak říkává pan Kemr, a já miluju sluníčko, a taky aby to nevypadalo, že snad 69 minut v hodině myslím jen na samé čuňačinky, vylovím dnes ze šuplíku jednu blbinku. Kratičkou. Dětskou.

Psal se rok 2003 a byl Pátek.

Jeden tatínek mi ten den vyprávěl, jak ho jeho, tehdy v září ještě čtyřletý, klučina dostává do úzkých svými věčnými otázkami. A to bych nebyla já, abych tu hozenou rukavici nechala ležet jen tak. Miluju výzvy. 

Ale jak jsem řekla, bylo to pro teprve čtyřletého hošíka. Buďtě tudíž shovívaví, neb jsem jen účetní. 

A Pátek? Inu, ... ten byl, je a vždycky bude na svém místě. Mezi Čtvrtkem a Sobotou.