stŘeda

Středa - historek veselých ze zaměstnání třeba!

Není to tak dlouho, co jsem v souvislosti se zmínkou o jídle Miládce slíbila jednu příhodu z doby mé úřední.

To bylo tak.

Byla středa, úřední den. Marně vzpomínám, v kterém to bylo asi tak roce a vzhledem k tomu, že byla tehdy starostkou paní V.O., muselo jít o rok 1997.

Už jsme se chystaly obě domů. Bylo něco po páté hodině, když v tom zazvonil telefon. Starostka už stála u dveří a já na okamžik zaváhala, zda-li sluchátko zvednout. Ze zkušeností jsem věděla, že stát se mohlo cokoli, tudíž jsem během chviličky už říkala: "Obecní úřad, NewOldová, dobrý den."

"Dobrý den", odpověděl mi mladý mužský hlas. "Máte na mě chviličku? Jmenuji se Pavel A., jsem z té a té firmy a chtěl bych vám prodat kopírku."

"Kopírku máme, nezlobte se", skáču mu do řeči, "a už jsme na odchodu."

"Ale já bych vám dal velkou slevu", hupsnul mi do věty pro změnu on, "pošlu vám prospekty, přijedu osobně, domluvíme se."

"Nedomluvíme. A vůbec! Podívejte se, já mám šílený hlad a už jsem tu dávno neměla být. Nashledanou", zavěsila jsem, aniž bych čekala co on na to.

Odešly jsme domů.

...

Uběhnul čtvrtek. Přišel pátek.

"Crrr", zvonil telefon. "Obecní úřad, NewOldová, prosím?"

"Ahoj, Renčo, tady Ivana. Máš u mě na poště balíček. Stav se tu, už jsi se tu dlouho neukázala," švitořila mi ze sluchátka kamarádka Ivana.

Uplynulo asi 69 minut a balíček už ležel přede mnou na stole.

"Kdo ti co poslal?", vyzvídala starostka.

"Netuším. Nic jsem si neobjednávala. Tu firmu vůbec neznám. Ani to jméno. Co když je v tom bomba?", smála jsem se, ale pro jistotu balíček zvedla k uchu, jestli třeba netiká.

Netikal. Vzala jsem tedy nůžky, střihla provázek a napjatě rozbalovala pečlivě uhlazený balicí papír.

Krabička. Opět pečlivě zalepená. Jukaly jsme na sebe a nevěděly, která z nás je zvědavá víc. "Tak už to otevři. Dělej!", smála se starostka a já tedy otvírala.

"Proboha, co to je?!", oči mi lezly z důlků a na rty se mi dral úsměv. Co dím úsměv, smích. Šílený smích.

Přeložený list papíru do krabičky vložený hlásal přibližně toto: "Dobrou chuť. Až to sníte, zavolejte a já přivezu ty prospekty. Pavel."

Pod papírem ležely dva rohlíky, balení plátkového sýra, jogurt, jablko a vizitka.

...

Smály jsme se dlouho. Rohlík jsem snědla jeden. Ten druhý položila jsem na kopírku, nastavila zoom (už nevím kolik) a okopírovala.

Na vizitce mimo jiná čísla bylo i číslo faxové. Papír s okopírovaným rohlíkem, s otiskem mých rtů a přáním dobré chuti a pěkného dne, odfaxovala jsem na uvedené číslo.

Smály jsme se opět. Neb ono číslo bylo na stůl ne Pavlův, ale na stůl jeho šéfa.

A Pavel? Pár měsíců za mnou jezdil. Nic víc. Hrál nádherně na varhany, které máme u nás v kostele. A hrál jen pro mě.

...

Nedávno jsem Pavla potkala. Přibral dobrých 30 kilo. Rozvedený. Vlasy žádné. A to je prosím o 10 let mladší než já.

Pěkný den, Prdelky. Pěknou středu.

Mazlit se! Mazlit se! Mazlit se!

P.S.

• Jeden pán z Uničova za mnou těch 300km jel na kole. Na obyčejném kole. Přijel až k nám. Dal si na zahradě pivo s mým manželem a zase jel.
• Jedny narozeniny se mi sešly tři stejné parfémy od třech cizích mužů. Gabriela Sabatini, co lahvička to 700,- Kč.

• Proč takhle ztřeštěné věci dělají zrovna jen ti muži, s kterými to nejiskří?