Náhody jsme tu spolu řešili už mnohokrát. Svět je menší a ještě menší. Potkáváme se stále se stejnými lidmi, jen o tom vůbec nevíme. Dokud. Dokud o tom nemluvíme.

Nový školní rok se kvapem blíží. Opravné zkoušky. Talentové zkoušky. Noví prváci. Staří druháci, třeťáci, čtvrťáci. Noví učitelé. Nové seznamy. Papíry. Papíry. Všude samé papíry.

Blíží se začátek školního roku a na škole nám opět visí černý prapor. Vše se stále a dokola opakuje. Rok co rok. Den co den. Rodíme se. A ani se nenadějeme, umíráme.

Bojím se narkózy. Bojím. A netuším proč. A nebo jo? Bojím se jí tak, že se mi o ní dnes i zdálo. Sen samotný byla taková ta slátanina. Směsice romantiky, erotiky,

Do práce přicházím jako první. A to jak v roce školním, tak o prázdninách. Musím tudíž odkódovat budovu. Můj kód je čtyřmístné číslo. To samé číslo jsem používala

Zjišťuji, že schopnosti nadpřirozené, přirozené, ba i schopnosti mého přirození mě přepadají nejčastěji buď v naprostém klidu, například ve vaně, nebo naopak v situacích stresových.

Dnes je to tři roky. Tři roky, kdy to prasklo a já byla otrávená. Usmívám se, jak hezky dvojsmyslně to zní. Čeština je stejně krásná řeč.

"Ahoj. Jsme u jezera Loch Ness. Priserka zaznamenana, chycena, vezeme ji domu. Pocasi nadhera, hory vysoke a strme. Pozdrav vsem. Skolnici."

Tak jako v každé jiné Osadě Havranů se i v té naší rok co rok koná tu ples, tu zábava, pouť či posvícení. Pouť bude letos v pořadí dvaadvacátá, Kocourkovské posvícení šestisté.

Onehdá jsem tu psala pod heslem článek Nejen pro Hospodyňku. Pod heslem je proto, že je nechutný od začátku do konce a je beztak o h*vně. Doslova.