Vánoce. Svátky pohody, štěstí, lásky. Ohlédla jsem se rok zpátky a zamyslela se nad tím, který okamžik letošního roku byl pro mě asi nejsilnějším projevem lásky.

Tak. První část kontroly mám zdárně za sebou! Teď bude chvíli klídek a 4. ledna pokračujeme. Jupííí! Ono jupííí je samozřejmě ironie.

Poslední dny stojí za starou bačkoru. Ostatně stejně jako těch předešlých 350 dní letošního roku. Z práce jsem dnes odcházela až v půl šesté.

Dnes jsem vzhůru asi od půl čtvrté. Ležela jsem v posteli, zírala do stropu a přemýšlela, o všem možném. A taky o tom, že o tom, o tom, ba i o tam tom bych vám měla napsat.

Pondělí bylo opět pestré. Od rána mi chodila spousta krásných smsek, e-mailů, ba i kolegové mi pravicí třepali. Má sbírka sluníček se rozrostla o nové přírůstky.

Včerejší semifinále ve snookeru Ronnie O´Sullivan x John Higgins bylo o nervy a v mnohém mi evokovalo život jako takový. Nepřeháním. Hned vám povím proč.

Zatím jen krátce, tudíž v rychlosti. Mám nervy jako špagátky. Tiskovka je v deset. Lidí je tu spousta a bude jich ještě víc. Právě mi ředitel oznámil, že je dobře,

Dnešní den byl opět "prima". Jsem totálně vyšťavená. Ale právě jsem zhltla rajčatový salát vylepšený šunkou, tak je mi trochu líp. Alespoň v oblasti pupíku.

V práci nálada na bodu mrazu. V posteli hluboko pod nulou, neb Pátek statečně mlčí. A tak jsem telefonát Lucky docela uvítala: "Ahoj, Reni. V kolik prosím tě půjdeš dneska

Středeční úplněk byl tentokrát rybí. Milý i záludný. Měsíc mi svítil do postele takovým způsobem, že jsem hledala vypínač a chtěla ho zhasnout.