Sluníčko svítilo a nebe bylo modré i dnes. V tuhle dobu už ale není. Ani sluníčko. Ani nebe. Sněží. Vločka stíhá vločku. A já viděla kočku. Úžasnou! Jukněte. Přišlo mi to do mejlu.

Dnes je to dvanáct let co jsem jiná. NewOld-ová. A zrovna dnes je tak krásně. Přes noc napadl další sníh. Nebe je celý den nádherně modré. Sluníčko svítí a olizuje sníh jako zmrzlinu.

Nechápu, co proti té zimě všichni máte. Vždyť od rána svítí sluníčko. Sníh je samá jiskřička. Nebe si obléklo blankytně modrou. A že přituhlo? No a? Už jste snad viděli srnku

"Nikam nejezdi, podívej, jak tam sněží," přemlouval mě ráno kolega, "vždyť můžeme jít do dílny. Šoupneš prsa do svěráku, bradavky ti požužláme a vyjde to nastejno."

Neb co? Neb já nikdy nelžu apok@lypsíku! To za prvé. A včera se mě to Tvé "jsem to říkal" kapku dotklo. Kapku víc. Střílíš dřív, než by sis ověřil pravdu.

Autor blogu pro čtení tohoto článku heslo NEVYŽADUJE.
   

"Jéé, vždyť ty jsi jako to Raffaello, ...taky v sobě máš mandli. Mandličku." smála jsem se přibližně před dvěma týdny, když jsem se svou těhotnou snachou mlsala

Dobrých dvacet let chodívám jménem obce gratulovat důchodcům k jejich narozeninám a na radnici vítat do života nové občánky.

Nová dvířka v nové díře ve starém komíně v kuchyni nejsou dosud řádně ošacena, tudíž mě ráno budila ne jen Meluzína ale celá její rodina. Včetně bezzubého strýčka Průvanu.

Tchýni už kolikátý den nefunguje televize, tudíž se večer co večer, v ruce sklenku červeného, povinně dívám na zprávy.