Po šesti dnech pracovního volna jsem včera po hlavě hupsla do pracovního šílenství. Ve škole mají samozřejmě všichni dovolenou.

V půl jedné v noci mě probudilo škrábání na gauč. "Jéé, tak pes jí přeci jen utekl ke mně" napadlo mě. Jakmile jsem ovšem sáhla na deku,

Opravdu nikdy. Nechápu, jak mě někdo, byť jen maličký okamžik, může podezírat z opaku.

Škola zeje prázdnotou prakticky už týden. Na chodbě potkám ledatak nějakého učitele. Studenta ani jednoho. Nevím, ale když jsem chodila do školy já,

Probudila jsem se a nevěděla, kolikátého je. Co je za den. Kde jsem. Až po chvíli jsem zjistila, že jsem ve své posteli. Je středa. Budík tikal něco málo před pátou.

Můj táta má dnes svátek. Jméno Roland pochází ze starogermánského Hruoland. První složkou je hruod "sláva", druhá část land znamená "země". Šlo tedy o bojovníka, kterým se pyšnila jeho vlast.

Míra mi dnes vnukl myšlenku. A já, protože jsem člověk chytlavý, nesvéprávný a pro každou špatnost stvořený, jsem ji okamžitě

Usmívám se hnedle po ránu, neb jsem si u kafe na F1 přečetla, že dnes 11. června -

"Pátek vyvolává v naší duši mírný chaos". Mírný?!

Líbí se mi moudro, které jsem četla u Irenky. "Pes, i ve chvíli kdy loudí, poroučí." Líbí se mi moc. Tak nějak to navazuje na

Jak už jsem včera předeslala, den se z hořkosladkého zvrtnul v naprosto hořký. Ředitel přijel z Kraje nabroušenej a předvedl nám, respektive mně,