Úřad statistický jsem nikdy nemusela. Už v dobách, kdy jsem pracovala na obci, mi přišel zcela zbytečný. Kolik má republika obyvatel, vám poví každá

Dnešní noc byla dlouhá. Měsíc se schoval. Nemám ráda nov. Kupodivu úplněk mi vůbec nevadí. Ten naopak miluju.

Jako malá (do svých šesti let) jsem po většinu času pobývala u své německy šprechtící prababičky. Bydlela v malém domku poblíž lesa, kousek od kamenolomu.

V polovině října jsem jednou přišla z práce domů a na stole leželo sluníčko. Dny, týdny jsem pátrala po tom, od koho je. Nikdo se k němu nehlásil. Až v prosinci jsem se dozvěděla,

Přišlo mi dnes poštou ranní psaníčko bílé. A uvnitř sluníčko. Asi proto, že je Pátek. Nebo že se blíží svátek?

Hezký chlap, toť záruka hezkého dne! Mezi námi - ten Prďolka má podstatně víc vlasů než jeho táta. Ale nikomu ani muck!

"Můžu ti na něj šáhnout, Rudo?" zacvrlikala jsem v jídelně u okénka a fronta za mnou padla jako domino. Nechápu, čemu se všichni řehnili.

"A tak se lev zamiloval do jehňátka. Hloupé jehně... chorý, masochistický lev."

Od včera tu opět napadlo dobrých 69/2 centimetrů nového sněhu. Děs běs. A padá. Poletuje. I teď. A každá vločka má pusu od ucha k uchu.

Od pátku ležím. Ta mrška chřipka se do mě asi zamilovala či co a opět zaskočila. Zřejmě se jí zastesklo. Ba i slzičku uronila. Viděla jsem to!