Den Blbec. A jak jsem si všimla, tak na vícero frontách. Na jihu, východě, záchodě západě. Proč ne tedy i zde - na severu, viď? Zbaběle to svádět jen na počasí, by bylo dle

Moje milé Prdelky, teď předveďte jací jste kamarádi. Chci jít dnes do kina a nemám s kým. Kdo se obětujete? Platím já, to dá rozum!

Nebo to bylo jinak? Košile bližší než kabát? Kdo ví. Dnes to rozhodně nebude reportáž o hudbě, ale o svatbě, o které se vám v životě určo nesnilo! Opravdu. U nás v Osadě Havranů se pořád něco děje. Mnozí si myslí, že ne, ale to jen proto, že jsou zalezlí v těch svých ulitách a nevystrčí nos, natož úd jiný.

Tak opět jen krátce, ovšem k věci! Zítra, t.j. v sobotu 24. října jsou v naší škole všechny dveře opět do průvanu! Ano. Proběhne další Den otevřených dveří. Takže koukejte přijít, budu tam! 

Dnes byla na kopci taková mlha, že měl Fanda nalepený nosík až na čelním skle a já jela opravdu krokem. Proč? Protože jsme ve středu ráno za tou nejpraštěnější zatáčkou

Odešly, aniž by jim to někdo dovolil. Neptaly se. Nečekaly. Odešly tiše. Světlo. Tma. Chvilička a všechno je jinak. Tenhle rok je divný. Zákeřný. Protivný. Mrzutý.

Nedávno jsem fotila jívu ještě zelenou, včera zasněženou a dnes... Ach jo. Letitá vrba neunesla tíhu mokrého sněhu a rozlomila se. Docela mě to vzalo. Vlastně ani nevím proč. Strom.

aneb - vločky nejen pro Tynushku, ale i pro Cestovatelku a Hospodyňku, prostě fotky pro každého, komu sníh chybí. Mně ne, mně nechybí. A to ho tu máme teprve pár dní.

Nikdy nemluvím vulgárně. Opravdu ne. To už musí být. A bylo! Dnes ráno tedy rozhodně. Když jsem oknem viděla tu padající hrůzu, podlomila se mi kolena. Vločky kalamitky se tiše sypaly na zem a s dopadem každé jedné se okolím nesl její výsměch lidu českému.