Čtvrtek 13.08.09

V půl sedmé ráno mi k posteli sestra opět přináší škopíček s vodou. Tentokrát jsem to už zvládla. Není mi ještě do zpěvu, ale je mi hodinu od hodiny lépe. V kapačce mám pořád zásoby. Glukózu, antibiotika. Do paže dostávám injekce na ředění krve, do zadku pak proti bolesti.

Středa 12.08.09

Celou noc se mi zdají příšerné sny. Samé nesmysly. A ve všech figuruju já a Filip (syn). "To asi ta narkóza", říkám si, když mi sestřička nosem, ještě pořád jsem na JIPce, vytahuje hadičku ze žaludku. Nos mě příšerně pálí, ale jsem ráda, že jednu ze tří hadiček už mám venku.

Úterý 11.08.09

Spala jsem docela dobře. Z nadcházející operace nemám kupodivu ani strach. "Zvláštní", říkám si v duchu a jdu na záchod. Že ještě pořád neteče voda, by mě ani tak nerozhodilo. Ale fakt, že záchodová mísa (je vždy pro šest pacientů) byla plná a doslova přetékala, ten mé smysly, a to zdaleka nejen čich, řádně nastartoval!

Pondělí 10.08.09

Probouzí mě hlasy a já si poprvé uvědomím, že na pokoji nejsem sama. Ob jednu prázdnou postel leží mladá, přibližně 30ti letá, žena. Její diagnózu vám nenapráším, neb byla velice choulostivá.

V ruce mám stále kapačku a jakmile se poprvé maličko otáčím, cítím jak

Neděle 09.08.09

Od rána je mi ouvej. Bolest mi vystřeluje do levé lopatky. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Katka s přítelem měli včera odjet na

Prdelky moje, já jsem tak ráda, že vás zase všechny vidím!  A já teda nikdy nelžu, ...bohužel. Dnes ale jen krátce, ju? Neb ještě nevydržím dlouho sedět. Ale né, se zadkem nic nemám, to né!