Už pár dní prožívám s dalším z vás jeho trápení a prožívám to jako pokaždé ...69 minut v každé hodině.

Před pár mnoha lety, jsem dva roky pracovala v mateřské školce. Stejně je to zvláštní. Ve školství jsem začala, ve školství jsem zas. Od té doby uplynulo mnoho pátků,

Rok se s rokem sešel, pan P. v náruč mou mi vešel.

Před dvanácti lety mi v tento den bylo kapku ouvej. Od rána na to myslím.

Na podzim roku 1979 projel kolem našeho domu vlak naposledy. V současnosti leží na bývalé železnici krásná cyklostezka, kterou právě dnes oficiálně otevřeli. Byla tu i televize.

"Reni, máš na autě tažný? A máš vlek? Přivezla bys mi sem koberce z bytu?" švitořila mi v neděli do sluchátka má nejmladší, o třináct let mladší, sestra, která

"Nech ho jet blbečka, přece se nenecháš vyprovokovat," brzdila jsem svého syna, jakmile ručička jeho tachometru počala olizovat stodevadesátku. Usmál se.

A máme tu opět středu. V pátek nám začíná léto. Nebe je modré. Voda mokrá. Sluníčko pere co to dá. O svlečená těla není nouze, zadíváš-li se ...dlouze.