Tak tohle mě dnes dostalo do kolen. Mám na mysli ten obrázek, pochopitelně. Jen jsem ho kapku upravila, neb sprostě já normálně nemluvím. To už musí být.

"Jéé, vždyť ty jsi jako to Raffaello, ...taky v sobě máš mandli. Mandličku." smála jsem se přibližně před dvěma týdny, když jsem se svou těhotnou snachou mlsala

Dobrých dvacet let chodívám jménem obce gratulovat důchodcům k jejich narozeninám a na radnici vítat do života nové občánky.

Nová dvířka v nové díře ve starém komíně v kuchyni nejsou dosud řádně ošacena, tudíž mě ráno budila ne jen Meluzína ale celá její rodina. Včetně bezzubého strýčka Průvanu.

Tchýni už kolikátý den nefunguje televize, tudíž se večer co večer, v ruce sklenku červeného, povinně dívám na zprávy.

Sněží. Celou noc sněží. Fouká šílený vítr. Stromy se ohýbají až k zemi. V mé kuchyni kraluje Meluzína. Barvy, které ještě včera padaly na zahradu, přikryla ledová bílá.

Tak, kohopak bych pozlobila dnes? Když už je ta středa. Kdo to tu v poslední době pořád žbrblá, frflá, a to údajně jen proto, že je podzim? Kdo z postele vstává zadkem napřed?

S laskavým svolením autora fotek, pana Zdeňka Fiedlera, jsem mu jich pár "uzmula". Jsou totiž nádherné. Dechberoucí. Jukněte!  Jen jukněte, jak to u nás nahoře dole vypadá.

Přišlo mi e-mailem odpovědí pár. Pobavily mě velice. Roztáhly pusu mou do úsměvu. A protože by se někomu z vás mohly někdy třeba i hodit, podělím se. Musím.