V poslední době si mě v práci dobírají, že je Pátek paní Colombová, neb tu prý taky nikdy nikdo neviděl. Ba dokonce se ozval hlas, že je Pátek pouze imaginární.

Půlnoc. Protřelý poutník Půlměsíc paprskem pyšným pečlivě propichuje právě padlé pološero. Pod prsa přitahuju prachovou peřinu, pravých pět prstů pouštím prozkoumat

Když jsem v pátek 23. května uviděla onen bolid, bylo mi hezky, aniž bych věděla co vlastně vidím. Bylo mi hezky, přestože fyzicky mi bylo mizerně.

"Miluj mne i ve chvílích, kdy si to nezasloužím, neboť tehdy to nejvíce potřebuji."

Poslední měsíce musím hodně často myslet na jistého Františka Dobrotu. Poznali jsme se před patnácti? hodně lety. Na jednom chatu, kde jinde.

A máme ho tu opět. Den Dé. Za devatero moři je čtvrtý červenec Dnem nezávislosti, v Osadě Havranů je to jinak.

Po jedenácti letech nevím, jestli to byl tehdy Pátkův slib nebo přání. Ale vím, že já se tak chovám pořád. Celých 69 minut v hodině. Já ano. Víc neumím... jsem jen snílek.

Pátek, Pátek, středa, čtvrtek, pátek. Šifra? Ale kdepak.

Kdykoli mám k svačině jogurt, zapracuje Pavlovův reflex. Mám v mžiku pusu plnou slin, nejen pusu, a usmívám se jako idiot.

Dnešní pRndělí bylo jako každé jiné. Hektické. K tomu Den učitelů. Starosta s květinou. Porada. Sluníčko. Modrá obloha. Snooker. Vana. A tam to na mě zase přišlo.