Středa - bříšky prstů snít je třeba

"Na rozdíl od vás, potápěčů, se nám paragánům ještě nestalo, aby nám tam nahoře někdo zůstal."
Ta věta mě natolik dostala, že se k ní vrátit musím. Obzvlášť proto, že je ta středa!   

...

Ano, my optimisté lítáme v oblacích. Jsme snílci. Vizionáři. Čím víc kyslíku, tím větší plamínek.

A pak přijde potápěč s harpunou, stáhne nás k sobě pod vodu a je to v pytli. S padákem na zádech se plave blbě. To se do provázků zamotáš jedna dvě a jdeš ke dnu.

Přesto všechno já potápěčům pořád věřím. Musím být buď opravdu blbec, nebo nejsem paragán. Jsem anděl. (To berte samozřejmě s rezervou, jistě že mě napadl i jiný okřídlený tvor. Například slepice.)

Přitom stačí tak málo. Stačí, aby potápěč věřil mně, tak jako věřím já jemu, a tu svou jedovatou harpunu nechal žralokům na hraní.
Stačí, aby vylezl z vody, vynořil se, sundal masku a dýchal. Bez bomby na zádech, bez ploutví na nohách, bez harpuny.
Stačí vylézt ke mně, na sluníčko, na vzduch. Nebolí to, naopak. Je to příjemné.

A klidně si může svléknout i ten nepohodlný potápěčský oblek.

...

Nahého jsem Tě beztak viděla nejednou a Tvoje tělo mám ráda. I ty drobné kapičky, které Ti na něm ulpívají, kdykoli vylezeš ze sprchy. 
Ty naše mokré chviličky jsou vlastně volným pádem. Okamžikem, kdy mi důvěřuješ, odhodíš zátěž, ploutve, skafandr a do oblak vyletíš spolu se mnou. Nahoře je krásně. Teplo, nekonečno. A můj padák nás unese oba. Unese. A kdyby bylo nejhůř, vzdám se ho a dám Tobě.

A Ty víš, že dám.

Jsem totiž ...Fénix