O kozácích pod břízkou na zahradě jsem se tu už zmínila. A protože jsem už dlouho nic nefotila, na radu Irenky, která se u mě v pátek na skok zastavila, jsem to udělala.

Ne, nespletla jsem se, nejde o překlep. Na ušním-nosním-krčním jsem fakt nebyla. Byla jsem za Irenkou a Liduškou. A to v pRndělí a bylo to moc krásné odpoledne.

Stejně jako loni jsem i včera byla popřát Petrům a Pavlovi. Třista kilometrů tam. Kafíčko. Třista kilometrů zpátky.

Není to tak dlouho co mé oči tiše našlapovaly mezi písmenky veršů jednoho Ryby. No jo, nevím, jak to dělám, ale celý život jsou všude kolem mě jen samé Ryby.

Piják. Růžový savý papír, který býval v každém sešitě. V malém, velkém, ba i v každém notýsku. A bylo úplně fuk, jestli to byly sešity linkované, kostičkované

Náhody neexistují. Všechno je tak, jak být má. Stačí se pořádně dívat a vnímat různé maličkosti. Kdo vidět chce, vidí.

Včerejší článek tu vůbec neměl být. Byl přednastavený, jen jsem ho pro samé starosti prostě zapomněla smazat. Když jsem ho tu uviděla, spadly mi oči do výstřihu.

Onehdá jsem se zamyslela nad tím, proč se obrázku říká obrázek, když ve skutečnosti jde vlastně přece o odrázek, odraz, neřku-li fotku.

Minulý týden jsem četla nějaký rádoby moudrý článek o tom, že lidé, kteří spí denně devět a více hodin, hubnou tak nějak sami. Bez diet. Bez námahy.

"Koukej, sluníčko v úplňku", kývla jsem směrem k vycházejícímu pomerančovému slunci a čekala, že se Romča, kterou jsem do práce dnes vezla sebou, začne smát. Nezačala.