"Reni, můžu si u vás v ložnici do zítřka schovat dárky?" ptala se mě asi tak před měsícem snacha. Dárky jsou v té ložnici pořád. Inu, některé zítřky s novým ránem zřejmě nepřijdou.

Ne, písmenko "o" mi opravdu nikam neuteklo. Ani nevypadlo. Ba ho kupodivu ani nikdo neukradl, klávesnice funguje. Budu se zkrátka prsit! A basta.

Až do konce září jsem poslední tři roky žila v domnění, že každý jeden den by měl mít alespoň 36 hodin, abych si večer, před padnutím do postele,

...a bude to Čtvrtek ...po mamince.

Tenhle příběh, skutečný příběh, jsem za ten poslední rok co jsem se, vlastně i kvůli tomu, odmlčela, počala psát už mnohokrát. Ale pokaždé jsem se jen,

Devítky. A to rovnou čtyři. 9.9. 9:09 ...dá se to ignorovat? Ne. Už jen proto, že sečteme-li je, je jich vlastně pět. A to je dobře. Nemám ráda sudá čísla, však víte.

- říkával můj táta a měl pravdu. Děti jsou jako pole neorané. Co zasejete, to sklidíte. Děti mám dvě a na obě jsem pyšná.

Druhý den řídím bez platného řidičáku. Druhý den a doufám, že i poslední, neb odpoledne si jdu pro nový.

Pokud je Bratislava opravdu jediná evropská metropole, která nemá metro, pak to vlastně ani není metropole. Je to jen pole.

"Hledáš poklad, babi?" zeptal se můj dvouletý vnuk mé matky, která zrovna maličkou motyčkou upravovala hrob matky své. A myslel to naprosto vážně. Miluju ho.