Irenkóó! Šup, šup, poběž! Šla jsem tam jen kvůli Tobě. A na podpatcích, přestože je cesta necesta jako zrcadlo jeden led!  

Poslední dny je venku nádherně. Uvnitř je to kapku slabší. Mlha to vzdala. Mrzne. Mínus patnáct není problém. Nebe je nádherně modré. Sluníčko mlsné. Sníh samá jiskřička.

Majitelé dvou firem se baví mezi sebou: "Poslouchej, ty dáváš svým zaměstnancům výplaty, i když je krize?"
"Neblázni, nedávám. A ty?"

Na prasárničky myslím od samého rána. Inu středa. Zaparkovala jsem před školou a bezmyšlenkovitě, tak jako každé ráno, do jedné kapsy svého kabátu strčila klíče od auta

Od jednoho lékaře se mi podařilo koupit fotografii přímo z porodního sálu! Terka je na onom snímku v opravdu choulostivé poloze. Puritáni, labilní jedinci, vy tedy rozhodně neklikejte.

Když jsem jela odpo z práce, byla hned za městem "ucpaná silnice". Podél krajnice stálo asi pět šest aut. Nebe bylo modré, sníh nádherně bílý. Bylo mi hned jasné,

Dnešní ráno bylo přesně takové, jaké má v zimě být a jak to mám tudíž ráda. Všude bílo. Mínus šest. Ta odporná mlha zmizela. Nebe bylo jasné. Nedalo mi to, a

Dežo a Karol "pracují" v Londýně. Každý v jiné ulici.
Dežo domů denně donese 2-3 libry. Karol přinese své ženě každý den obrovský kufr

Líbí se mi to. Líbí se mi výraz, který z mého pRndělí uhňahňala Lentilka. Do pRnděle!