O syndromu náhlého úmrtí kojenců vím jen to, že existuje. Ve svém okolí neznám nikoho, koho by podobné neštěstí potkalo. Mám dvě děti. Mám dvě vnoučata. Ale už tomu tak být nemuselo.

"Reni, můžu si u vás v ložnici do zítřka schovat dárky?" ptala se mě asi tak před měsícem snacha. Dárky jsou v té ložnici pořád. Inu, některé zítřky s novým ránem zřejmě nepřijdou.

Ne, písmenko "o" mi opravdu nikam neuteklo. Ani nevypadlo. Ba ho kupodivu ani nikdo neukradl, klávesnice funguje. Budu se zkrátka prsit! A basta.

Až do konce září jsem poslední tři roky žila v domnění, že každý jeden den by měl mít alespoň 36 hodin, abych si večer, před padnutím do postele,

...a bude to Čtvrtek ...po mamince.

Aneb, proč to dělat složitě, když to jde daleko jednodušeji. Vždyť, že je vše o lidech, jejich zájmu a přístupu, není nic nového. Že je košile bližší než kabát, rovněž.